Bezpečnost něco stojí. Otázka je, kdo ji zaplatí
03.05.2026
Evropské země tak stojí před novou realitou: větší odpovědností za vlastní obranu. Jak ale k takovému kroku přistoupit a kde získat potřebné peníze? Inspiraci lze hledat například v Nizozemsku. Tamní politická reprezentace otevřeně přiznává, že posílení obrany si vyžádá zapojení celé společnosti – občanů i firem – formou dodatečných příspěvků na financování bezpečnosti.
Jde o neobvykle přímočaré pojmenování problému. V praxi ale znamená politicky citlivý krok – zavedení nové daně. Nizozemsko se totiž zavázalo zvýšit výdaje na obranu na 3,5 % HDP do roku 2035, z dnešních zhruba 2,5 %.
Stejnému dilematu, kde na tyto výdaje vzít prostředky, čelí i další evropské země. Většina spojenců NATO navíc za Nizozemskem v plnění investičních cílů zaostává a jen málo vlád zatím představilo konkrétní plán, jak náklady pokrýt.
Tři cesty – a žádná bez nákladů
Možnosti jsou v zásadě tři – a každá má svou cenu: více se zadlužit, přerozdělit rozpočet nebo zvýšit příjmy (tedy daně či ekonomický výkon).
Mezi občany bývá nejprůchodnější cestou zvyšování dluhu. Do této logiky zapadá například rozhodnutí německého Bundestagu uvolnit ústavní dluhovou brzdu. Na rozdíl od zvyšování daní, které se okamžitě projeví na výplatě, nebo škrtů v dávkách, jež jejich příjemci pocítí hned, dluh problém odsouvá do budoucna.
Při bližším pohledu ale jde spíše o „politické anestetikum“ – tlumí bolest spojenou s vyššími výdaji, ale neléčí její příčinu, tedy nedostatek příjmů k pokrytí nových výdajů. Je navíc nutné počítat s tím, že čím více si stát na obranu půjčuje, tím více investoři zohledňují úroveň zadlužení a požadují vyšší úroky. Dluh je tak v podstatě jen „budoucí daní nebo škrtem v sociálních službách“ a nelze na něm dlouhodobě stavět financování obrany.
Druhou možností je přerozdělení veřejných výdajů ve prospěch budování obranných kapacit. To v praxi znamená, že vyšší výdaje na bezpečnost by byly financovány na úkor jiných priorit – ať už jde o sociální programy, investice nebo jiné oblasti veřejných rozpočtů. Tato cesta je však politicky obtížná a obecně má nízkou podporu. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že tento sektor patří mezi méně preferované položky veřejných výdajů.
Zásahy do některých výdajových oblastí, zejména těch, které občané vnímají citlivě, navíc mohou oslabit důvěru ve stát a jeho instituce. To se může promítnout do nižší soudržnosti společnosti i její odolnosti vůči vnějším vlivům. V konečném důsledku by tak mohlo dojít k oslabení vnitřní stability, která je pro bezpečnost země zásadní.
Jako nejlogičtější a dlouhodobě udržitelná cesta se tak nabízí zvýšení příjmů. Pokud má stát ambici posilovat bezpečnost, musí tomu odpovídat i jeho příjmová základna. Z hlediska důvěryhodnosti tohoto rozhodnutí dává smysl zavést dočasnou dodatečnou daň, která bude přímo směřovat nové prostředky na investice do obrany spíše než „jen“ obecně zvyšovat některé daně.
A co Česko? Bez reformy to nepůjde
Český rozpočet dnes naráží především na problémy na straně příjmů. V posledních letech došlo k jejich reálnému poklesu – zejména v důsledku snížení zdanění práce (zrušení superhrubé mzdy) a eroze spotřebních daní, které nebyly přizpůsobeny inflaci. Výsledkem je strukturální nesoulad: výdajové ambice zůstaly vysoké, ale příjmy jim přestaly odpovídat.
Udržitelná cesta vede přes širší daňovou reformu, která omezí nelogické výjimky, více zohlední zdanění externalit či majetku a lépe sladí příjmy státu s jeho výdajovými závazky. Vhodné by bylo, aby například snížila zdanění nižších mezd a tím zvýšila mimo jiné i motivaci k práci. Bez takového kroku bude debata o financování obrany stále narážet na stejný problém: chceme více, než jsme ochotni dlouhodobě pokrýt.
Současně ale platí, že nejde jen o výši příjmů, ale i o jejich zdroj. Namísto snahy dokazovat, že obranné výdaje samy o sobě podporují růst (což je ošidná úvaha), je smysluplnější soustředit se na to, jak silnější a konkurenceschopnější ekonomika umožní tyto výdaje dlouhodobě platit.
Role Unie
Právě posilování konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, například prostřednictvím iniciativ, jako je „Competitiveness Compass“ či „28. režim“, může zvýšit veřejné příjmy a vytvořit prostor pro obranné investice. Další zdroj efektivity představuje možnost zajistit část obrany společně, či alespoň koordinovaně. Společný evropský obranný trh by navíc mohl díky větší konkurenci snížit ceny vojenské techniky. To se již děje u standardizovaných produktů, jako je munice, zatímco v jiných segmentech nadále dominují národní výrobci a ceny zůstávají vyšší.
Evropa potřebuje lídry, kteří se nevyhnou otázce, jak financovat obranu udržitelněji než dluhem a jak zajistit co nejvyšší efektivitu vynaložených prostředků. Klíčové je prezentovat toto úsilí jako společný závazek celé společnosti – občanů i firem. Samozřejmě i toto řešení narazí na přirozenou nelibost; v konečném důsledku jde vždy o to, že lidé mají platit více. Podle Eurobarometru z února 2026 sice více než dvě třetiny občanů EU vnímají bezpečnostní hrozbu, ale 56 % se domnívá, že jejich země již do obrany investuje dost, a jen 34 % je pro další navýšení.
Tento rozpor však nepramení pouze z neochoty lidí vzdát se části příjmů. Skutečným problémem je deficit důvěry. Pokud by si byli občané jisti, že stát s jejich prostředky nakládá efektivně a investuje je do jejich budoucího bezpečí a prosperity, byla by jejich vůle ke spoluúčasti vyšší. Vše se tedy vrací k víře ve stát, která se však buduje dlouhodobě. Současná česká vláda má k takovému ideálu zatím daleko. I kdyby nastala radikální změna, jeden či dva roky „správného směru“ nevymažou období daňového populismu a rozpočtového mlžení.
Cestou z této patové situace je změna komunikace. Namísto rámování obrany jako okamžité reakce na krizi by politici měli zdůrazňovat praktické přínosy a dlouhodobé plánování. Nizozemská vláda v tomto smyslu volí termín „investice do svobody“. Bezpečnost totiž není výdajem navíc, ale základní podmínkou pro to, aby vše ostatní – od sociálního smíru po ekonomický růst – mohlo vůbec existovat.
Celý článek zde.