Máte slovo
20.10.2016
Je reálný projekt společné evropské obrany (některé země jsou v NATO, jiné neutrální, některé mají armádu v řádu tisíců mužů, např. Lucembursko)?
První zásadní podmínkou pro mne je, aby úvahy o tomto projektu nesnížily roli NATO pro zajištění obranyschopnosti a bezpečnosti v Evropě. NATO dnes pro tyto klíčové cíle nemá rovnocennou alternativu Evropské armády představují dnes obrovskou vojenskou sílu (zejména v počtu vojáků), ale nízkými výdaji na obranu jejich efektivita klesá. Vzhledem k využití potenciální souhrnné síly armád zemí Unie má ale pochopitelně úvaha o větší integraci smysl. Ale záleží na tom, jak se projekt společné obrany uchopí. A zapomenout nesmíme na to, že tato otázka souvisí se vznikem opravdu funkční zahraniční politiky Unie.
Namísto hledání alternativy k dnešnímu systému kolektivní bezpečnosti založeném na NATO bychom se možná měli zaměřit například na zvýšení bojeschopnosti armád zemí Unie třeba pomocí vyšší efektivity armádních zakázek, standardů vyzbrojování, výzkumu a vývoje vojenského materiálu. Za smysluplnou bych považoval silnější spolupráci i v oblasti velení a operativy, viz např. zřízení operačního velitelství pro plánování a provádění budoucích vojenských operací, které by doplnilo již dnes existující unijní útvar schopnosti civilního plánování a provádění.
Má Evropa nástroje – politické či technické – na ochranu vnějších hranic?
Hlavním nástrojem EU pro ochranu vnějších hranic je Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž, která před pár dny (6. 10. 2016) oficiálně zahájila svoji činnost. Je to necelý rok poté, co Komise navrhla její zřízení. Nová agentura vzniklá na základech Frontexu má napomáhat vnitrostátním orgánům členských států při správě hranic, včetně pobřežní stráže. Hlavní odpovědnost za ochranu vnějších hranic tedy bude nadále na členských státech. Agentura bude mít k dispozici několik desítek vlastních stálých zaměstnanců a kromě toho rezervní tým pro rychlé nasazení složený minimálně z 1 500 příslušníků pohraniční stráže. Bude také nakupovat vlastní vybavení a operativně je nasazovat v přeshraničních operacích. Osobně bych si dovedl představit větší míru „evropeizace“ ochrany vnějších hranic, bohužel, členské země to nepodporují, ale i působení evropské pobřežní stráže s omezenými pravomocemi je krok kupředu. Jako zásadní vidím také rychlé zavedení lepší evidence a identifikace osob, které vnější hranice překračují.
EU má za sebou ekonomickou krizi (Řecko pořád neplní svůj dluh tak, jak by mělo), je uprostřed uprchlické krize, je i v diplomatické krizi (EU není partnerem pro velké hráče), členské země i občané si stěžují na přeregulovanost – je to důvod k radikální změně povahy EU?
Není reálné rychle měnit povahu EU (danou smlouvami), neb neexistuje ani náznak shody, jak by změny měly vypadat. Základní uspořádání EU je dnes nastaveno na základě shody členů Unie a myslím, že v jeho rámci může Unie kvalitně fungovat. Přidat bychom měli v respektu k platných pravidlům (státy a Komise jako strážci smluv) a posílit existující spoluodpovědnost za řešení problémů, které Unii zatěžují. Společnou zahraniční politiku dnes nelze často „vytvořit“, protože se nedaří dospět ke konsensu všech zemí. Což je obrovská chyba a poškozuje to jak nás samotné, tak i okolní svět. Přeregulovanost, respektive její vnímání, nestojí vždy na faktech (viz zahnuté banány či balené koblihy). Ale i tak by se neměl zvyšovat rozsah regulací (spíše naopak), ale hlavně jejich kvalita. Nové Komisi se toto docela daří.
Nezastínila uprchlická krize coby zvenku způsobený problém systémové krize uvnitř EU?
Politicky a mediáně asi ano a je to vlastně i přirozené, neb občané ji vnímají oprávněně mnohem silněji než debatu o rozhodování v Unii. Ale i uprchlická krize obnažila slabost dnešního rozhodování v Unii, respektive způsob, jakým ji národní politici předkládají veřejnosti a jak cítí spoluodpovědnost za fungování Unie.
Prezident Zeman navrhuje odvážet uprchlíky na pusté ostrovy v Řecku – jak vnímáte takové řešení?
Jako naivní a každopádně politicky poněkud neomalené. Nesluší se doporučovat jinému státu EU, aby si „dal na své území“ migranty (představte si, kdyby toto někdo chtěl po nás). Navíc připomíná v dávných časech probíhající praxi, kdy „někteří lidé“ měli být umístěni do jakési izolace, třeba v případě nemoci. Pan president také neřekl, co by s nimi bylo dál. Pokud zvládneme repatriace uprchlíků (těch, co nemají nárok na azyl, tedy zejména ekonomických migrantů), není třeba je umísťovat na ostrovy. Ti, kteří jsou oprávněnými žadateli o azyl (třeba i u nás), a chtějí respektovat právo a hodnoty naší společnosti, by měli být dočasně či trvale do EU přijati a integrováni. Návrhy pana presidenta také neodpovídají postojům vlády. Jeví se mi proto jako nedomyšlená populistická gesta.
Prezident také mluví o nezávislé zahraniční politice ČR, založené na našich vlastních zájmech – jaký je Váš názor, má být zahraniční politika společná pro všechny členské země, nebo záležitostí každého státu zvlášť?
Společná zahraniční politika EU by byla určitě efektivnější a měli bychom být sto ji spoluvytvářet (a občas se to i daří). Pro země velikosti a významu ČR je absolutně nezávislá a přitom účinná zahraniční politika ČR poněkud chimérou. V praktické rovině chování pana presidenta se realizuje často způsobem, který dle mého názoru odporuje zájmům naší země (vztah k Rusku, ale i komunistické Číně).
Do jaké míry má a může EK a Evropský parlament rozhodovat o tom, co mají dělat jednotlivé státy (kvóty na uprchlíky)?
EK, Rada a EP mají pravomoc v oblasti azylové a migrační politiky, ale jedná se o smíšenou pravomoc, tedy sdílenou s členskými státy. To, kdo o čem a jak rozhoduje, určili představitelé členských zemí (vlád a parlamentů) tím, že je vtělili do platných smluv. A ty bychom měli respektovat, to je přece princip právního společenství. Rozhodnutí o kvótách dle mého názoru nenarušilo právo státu rozhodnout, koho na svém území uznat za uprchlíka. Uprchlické kvóty neznamenají, že by na území ČR byli přemístěni uprchlíci z jiných států bez našeho souhlasu, ale naopak zahrnují pojistky v podobě souhlasu přijímajícího státu s konkrétním přesunem konkrétní osoby. Ideální by bylo, kdyby představitelé zemí akceptovali nutnost společného a solidárního řešení problémů. A dle toho se chovali. Pak by žádné takovéto poněkud kontroverzní rozhodnutí nemuselo být přijato.
Dělá Evropa něco pro to, aby se uprchlíci mohli vrátit domů? (o jejich předpokládaném návratu mluví i dalajláma)
Dobrovolný návrat v situaci, kdy to bezpečnostní podmínky umožňují, a tito lidé mají šanci na dobrý život, představuje pro mnoho uprchlíků nejlepší možné řešení. Některé minulé uprchlické krize měly v tomto směru dobrý konec. Do Afghánistánu se po roce 2002 vrátilo více než 5 milionů uprchlíků z předchozích válek. Po skončení konfliktu v Kosovu se zpět vrátilo 903 lidí z 1034, kteří získali dočasné útočiště v ČR.
V situaci, kdy v Sýrii stále zuří válka, může EU jen těžko dělat něco zásadního pro návrat uprchlíků do své domoviny. Nejprve je třeba zajistit bezpečnost a k tomu se EU musí snažit přispět. Obrovskou chybou Evropy (v praxi hlavně členských států) bylo, že v průběhu konfliktu v Sýrii nebyly poskytnuty dostatečné finanční prostředky na to, aby uprchlíci ze Sýrie našli dočasné útočiště blízko své země a aby to sousední země „zvládly“. Také naše „nezapojení se“ do konfliktu způsobilo jeho prodloužení, smrt mnoha lidí a stojí do velké míry za masivní uprchlickou vlnou.
Funguje dohoda EU – Turecko o péči o uprchlíky na území Turecka? Byla taková dohoda správné rozhodnutí? (aktuálně se Turecko po puči ubírá směrem, který členství v EU spíše oddaluje – drakonické tresty, potlačování lidských práv, novela zákona, podle které může soudce odmítnout svědka obhajoby)
Dohoda zatím funguje, ale Turecko pohrozilo, že pokud Turci nezískají do konce roku „bezvízový styk“, přestanou březnovou dohodu s EU o společném řešení migrační krize plnit. Pozice EU je taková, že liberalizace v oblasti cestování Turků do Evropy (o to jde) musí být podmíněna splněním všech požadavků, které s tímto EU ve všech případech pojí. A k tomu se tamní vláda zatím moc nemá.
Dohoda byla velmi důležitá, potřebujeme podobné dohody s více zeměmi na naší vnější hranici. Je to podmínka udržení migrace do EU pod kontrolou.
Do jaké míry uprchlická krize rozdělila Evropský parlament (názorově podle zemí, či frakcí)?
Především. Parlament je silně rozdělen na část, která je pro pokračování projektu EU a snaží se o jeho konstruktivní zlepšení, a část, která je obvykle nekonstruktivně pro jeho rozbití. Je to menšina (lidé kolem Farage a Le Pen), ale velmi hlasitá. V případě uprchlické krize se projevily také další rozdíly: část Parlamentu podporovala stírání rozdílů mezi uprchlíky a ekonomickými migranty, část stála za důsledným odlišováním (obvykle část levice vs. část pravice). Rozdíly byly patrné i v pojetí solidarity při řešení migrační krize v EU (zjednodušeně staré státy EU vs. V4).
Obejde se Evropa bez imigrantů, když vymírá?
Demografie toto naznačuje, ale jinak zde souvislost s migrační krizí nevidím. Pokud se Evropě nebude dostávat pracovní síly, vhodně cílenou politikou ji díky zdejší kvalitě života získá. Podle mne je to ale otázka rozhodnutí a politik členských zemí (a já nejsem přítel vysávání zejména intelektuálního potenciálu chudších, méně rozvinutých zemí).
Naopak, otázka pomoci lidem, kteří jsou zjevně pronásledovaní nebo kterým hrozí smrt, je otázkou humanitární, otázkou našich hodnot a tím i otázkou evropskou. Ovšem ta nemá řešení jen nutně v tom, že všichni tito lidé najdou nový život v Evropě.