Je dnešní Evropská komise opravdu nejhorší v historii? Nebo jsou její kritici jen příliš neschopní?
13.10.2023
Vrací nás to, po velmi úspěšně zvládnutém českém předsednictví, zpět do doby Václava Klause a Andreje Babiše. Tedy do doby, kdy bylo našim občanům předkládáno, že v Bruselu sedí „někdo“, kdo „nám“ ubližuje. A tím někým je hlavně komise. Rozeberme si tedy práci „nejhorší komise“ z několika úhlů pohledu.
1. Špatná, nebo úspěšná?
Kritériem politického úspěchu je schopnost prosadit své cíle. V případě nejvyšší politické úrovně navíc něco, co se dá označit jako „dobré vládnutí“, či lépe dobrý výkon svěřené funkce.
Evropská komise předložila na základě svého programu dost zásadních návrhů. Asi nejvýznamnější částí bylo vytvoření jasné strategie transformace unijní ekonomiky na udržitelnou a nízkoemisní, tedy plnění cíle, ke kterému se EU zavázala v rámci globálních dohod o ochraně klimatu. A prakticky všechny tyto návrhy, s poměrně malými úpravami, schválila velká většina poslanců a členských zemí. Přičemž samotný základ tohoto procesu byl přijat konsenzem zemí (klimatický zákon). Což je přesný opak toho, že by komise fungovala „špatně“.
Není též pochyb, že Evropská komise nese hlavní zásluhu na tom, že se z počátečního nekoordinovaného a nekooperativního chaosu během pandemie způsobeného nespoluprací unijních zemí nakonec stal postup, který nejen omezil ekonomické škody (třeba koordinovaný přístup k prokazování „bezinfekčnosti“ omezující lockdowny), ale především škody největší na lidských životech (sdílení vakcín a jejich rychlý nákup). Zejména prosazení rovného přístupu občanů EU k vakcínám vyžadovalo hodně politické odvahy a patří k momentům, které formují povahu naší unie. Další vizitka „špatné komise“.
2. Komise, vlády, voliči
Ještě pozoruhodnější je pohled na „špatnou komisi“ z hlediska toho, jak EU vlastně funguje. U nás málo zaznívá, jak rozhodnutí EU vznikají. Což umožňuje přežívání pohádky o „zlé komisi“.
Evropské komisi je tam právem EU dána zejména zákonodárná iniciativa. A tak navrhuje (nikoliv schvaluje) jednotlivé zákony v souladu se smlouvami a dle programu, se kterým byla schválena. Dále pak dbá na jejich dodržování a vykonává další své kompetence určené smlouvami (třeba dohled nad nedovolenou státní pomocí). O tom, zda se z návrhu stane zákon a jak přesně bude vypadat, nerozhoduje komise, nýbrž zástupci zemí v Radě Evropské unie (ministři zemí) a členové Evropského parlamentu (zvolení přímo občany EU).
Ony zřejmě „špatné návrhy“ (od „špatné komise“) navrhl sbor nominovaný vládami zemí EU (komise), projednali a odsouhlasili je ministři zemí (po úpravách se na nich shodli někdy jednomyslně, jindy tzv. kvalifikovanou většinou) a to stejné učinili i poslanci zvolení voliči v členských zemích. Kdyby byly návrhy předložené komisí opravdu špatné, tak by je rada, parlament či obě instituce zamítly či změnily k nepoznání. Proto se nabízí otázka, zdali se ze strany kritiků nejedná o nechtěnou reflexi vlastní neschopnosti vyjednávat a prosazovat do textů své návrhy, a nikoliv o špatný „výkon“ komise.
Nesouhlas s tím, jak si Evropská unie během pandemie, energetické krize, v unijní zahraniční politice či na cestě k ochraně naší planety počínala, je samozřejmě možný a zcela legitimní. Nelze jej ale nedoplnit konstatováním, že tento postup nejen „fungoval“, ale též byl podpořen velkým, většinovým souhlasem zástupců občanů EU. A z tohoto pohledu nelze nevidět, že tato Evropská komise, z pohledu demokratického fungování EU a zastupování jejích občanů, bude patřit k těm evidentně nejvíce úspěšným.
Je ale dobré pochopit hlavní faktory, které zřejmě dávají znovu a znovu „palivo“ této politické, či spíše PR logice sázející na neznalost mechanismů fungování naší unie. Tím hlavním, který existoval a existovat bude, je princip hledání kompromisů. Jednotlivé země, jejich vlády a též občané mají v danou chvíli bezesporu rozdílné pohledy na to, co a jak by měla jejich unie řešit. Není to souboj mezi „pravdou a nepravdou“, ale mezi úhly pohledu a hlavně aktuální ekonomickou, společenskou a politickou situací v jednotlivých zemích. Aby EU mohla ku prospěchu svých členů fungovat, musí hledat rovnováhu mezi těmito pohledy.
Navíc ty opravdu zásadní změny typu změn „pravidel unie“, tedy smluv, jsou a budou věcí jednomyslné shody. Odpovědní politici, kteří by měli doma prezentovat výsledky těchto jednání, by pak měli občanům vysvětlit, proč není výsledek přesně český, italský, estonský nebo finský a jak se k němu došlo. A samozřejmě, pokud ho podpořili (což ČR v drtivé většině případů činí), tak se nebát svá rozhodnutí obhájit.
3. V hlavní roli planeta Země?
Je pravděpodobné, že větším tématem než nutně kompromisní povaha naší unie jsou pro proponenty „selhání komise“ přijaté kroky v oblasti ochrany naší planety. Ty ale nevychází jen z prostého pocitu odpovědnosti, který by měl být vlastní politikům hodným tohoto označení (neb snad není pochyb o tom, v jak vážné situaci jsme), ale i z postoje většiny veřejnosti.
První z těchto faktorů vede k pokračující snaze mezinárodního společenství, pod vedením Organizace spojených národů, pomocí závazků zemí ke snížení emisí (a podporou bohatých zemí těm chudším) zbrzdit dnešní trajektorii emisí tak, aby neohrožovala život již generace našich dětí, nemluvě o těch, kteří přijdou po nich (neb klimatická situace má velkou setrvačnost a dnešní nedobrý stav je jen reflexí minulého, ne dnešního chování). Evropská unie je jedním z nejvíce aktivních účastníků tohoto procesu (klíčovým bodem byla Pařížská konference COP v roce 2015), a je tedy logické očekávání, že své závazky bude plnit. Je to ta nejlepší cesta, aby své již nastavené cíle plnili i ti ostatní.
V okamžiku, kdy se zástupci všech členských zemí unie jednomyslně přihlásili k závazku snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent (proti úrovni roku 1990) a k dosažení čisté klimatické neutrality do roku 2050 a kdy byl tento cíl opět s jednomyslnou podporou zemí (a velkou většinou poslanců) vtělen do zákona, bylo jasné, že je třeba tento příslib proměnit v činy. Podpora Evropského parlamentu vycházela z toho, že jasná většina jeho poslanců získala svůj mandát i tím, že toto téma ve svém programu akcentovala (neb to je to, co i v ČR odpovídá postojům většiny společnosti).
Jistě platí, že poněkud abstraktní příslib ochrany klimatu získává snadněji podporu lidí než konkrétní kroky, které k tomu vedou. Ale bohužel je to i rétorika kritiků ochrany klimatu, která tvrdí, že „to nejde“ anebo „že to bude mít drastické dopady na životní úroveň“ (založená na dojmech, nikoliv datech), co silně komplikuje velkou snahu z této transformace vytěžit pozitivní důsledky a omezit ty negativní. V případě ČR, která na tuto změnu získá z unijních prostředků stovky miliard korun, je tento postup o to cyničtější.
4. Proti EU a bez vlastního řešení?
Fakticky tedy dle mého soudu není problém to, zda je komise dobrá, nebo špatná, zda ve svém mandátu uspěla, nebo ne. Problém je, že to, co dělá, nekonvenuje části politiků. Anebo že odmítají princip fungování unie. Abstrahují od toho, že přijatá rozhodnutí jsou jednoznačně založená na demokratických základech a výsledku voleb (a jejich názor je v nich zatím v jasné menšině). Navíc nevidí či nechtějí vidět, že fungování EU v minulých letech bylo ve prospěch zájmu evropských občanů, a to, jak jsou její pravidla nastavena, je výsledkem demokratických rozhodnutí minulých dekád.
Bylo by fér, aby se ti, kteří s tím vším nesouhlasí, neskrývali za snadno vyvratitelné formulace o „špatné komisi“. Měli by jasně říct, jak si tedy sami představují fungování EU a ochranu naší planety tak, aby na ní naše děti mohly vést dobrý život. A jak pro tento postoj chtějí získat potřebnou většinu. Nebo by měli otevřeně přiznat, že vlastně členy unie vůbec být nechtějí. Lidé mají právo vědět přesně, koho do unijních orgánů volí, jaké jsou jeho postoje a o co přesně v těchto institucích usiluje.