Ten nechce to, ten zas ono, a tak dohromady nemáme nic. Evropa ztrácí tempo kvůli hledání kompromisů
30.10.2025
Několikadenní ekonomická mise ve Spojených státech mi umožnila srovnat vývoj společnosti a ekonomiky dvou největších demokratických celků – USA a EU. Rozdíly jsou výrazné a v ekonomické oblasti stojí za zamyšlení.
Trumpova ekonomická politika působí často nekonzistentně, ale její razance a rychlost bere dech. Mění totiž zásadní prvky americké i světové ekonomiky doslova přes noc. A to nejen prostřednictvím „tarifů“. Během několika měsíců byla přijata legislativa podporující rozvoj kryptoaktiv, zejména stablecoinů, a finančníci očekávají, že na ni naváže uvolnění regulace v řadě oblastí. Dlouhodobě to může být rizikem, ale Bílý dům věří, že to otevře prostor pro nové příležitosti. Americká ekonomika jako celek prokazuje překvapivou odolnost vůči řadě problematických kroků prezidenta Trumpa a obchodní politika „tarifů a dohod“ by jí kromě škod měla přinést miliardové investice.
Přes v souhrnu spíše pozitivní výhled analytici varují, že řada kroků nové administrativy slouží spíše lobbistům než dlouhodobému prospěchu země. Vyšší inflace a náklady na cla nakonec zaplatí američtí spotřebitelé. Hlavní cíle, jako vyrovnání obchodní bilance či omezení závislosti na Číně, si vyžadují mezinárodní spolupráci a představují běh na dlouhou trať. Zatím také není jasné, co „krypto tsunami“ skutečně přinese, kromě zisků pro samotné odvětví. Sporné zůstává i „úspěšné“ narušování globálních mechanismů, z nichž USA dosud dlouhodobě těžily.
Odolnost a síla americké ekonomiky může zmírnit dopady těchto faktorů a v souboji protichůdných vlivů může převážit skutečnost, že USA mají jedinečné podmínky pro využití potenciálu umělé inteligence. Stovky miliard investované do tohoto odvětví už nyní podporují růst tamní ekonomiky.
Evropská unie je dnes naopak výkladní skříní politiky stability, předvídatelnosti a jasných pravidel, což z ní činí ve světě ceněného partnera. V ekonomické oblasti je však tato logika často brzdou rozvoje. Důraz na hledání co největší shody a tomu odpovídajících pravidel totiž přispěl v dnešní politické realitě k tomu, že se EU jen zřídka dokáže shodnout na klíčových reformách. A tak v poslední době unie reaguje rychle a odvážně jen pod velkým tlakem – například při energetické krizi nebo vznikem bankovní unie po finanční krizi roku 2008.
Dnes v mnoha otázkách převládá opatrnost, snaha rozhodnutí odkládat, zmírnit nebo blokovat, na čemž se podepisuje i rostoucí vliv k unii negativně laděných populistů. EU tak není schopna dostatečně rychle reagovat na změny světa a prosazovat potřebné reformy. Podobnou neschopnost reformovat ekonomiky lze navíc vidět i na úrovni většiny členů unie, a jejich ekonomická slabost se propisuje do kondice celé EU. Pomalu rostoucí ekonomika a neschopnost prosadit reformy jak na úrovni EU, tak i doma způsobují, že do společné lodi proniká stále více vody.
Data ukazují, že růst EU je oproti USA velmi pomalý, a navíc postrádá impulzy, které zřejmě budou pomáhat ekonomice Spojených států. Rok staré zprávy Draghiho a Letty přitom popsaly potřebné kroky: odstranění bariér na společném trhu, zvýšení investic, podporu inovací či zlepšení vzdělávání. Přínosy by byly obrovské – cena za nečinnost stojí Evropany minimálně 0,5 % HDP ročně, což je přes 90 miliard eur. Snížení překážek na vnitřním trhu by navíc mohlo kompenzovat dopady amerických cel. Namísto rychlého postupu tímto směrem však jednání vedení unie vyčerpávají nekonečné diskuse o autoprůmyslu, uspokojování zájmů zemědělské lobby či o tom, zda se mají, či nemají snižovat emise. A nastupuje další téma – „boj“ o to, aby se evropský rozpočet nezvýšil o více než setiny procenta. Pro řadu zemí je totiž nepředstavitelné přispět o něco více, i když by šlo o částky, které se v jejich národních rozpočtech sotva projeví.
Problémem je, že proti každé důležité reformě se postaví několik zemí. Často kvůli domácím zájmům nebo populismu. Výsledkem je, že „ten nechce to, ten zas ono a dohromady nemáme skoro nic“.
Situace je vážná a zhoršuje se. Pokud mohou USA doufat v inovativnost a rozvoj AI, který mimo jiné zbrzdí nebezpečný růst zadlužení, evropský výhled takovéto pozitivní šance postrádá. Neochota reformovat a rozvíjet unii se stává novým normálem, a tak se debata často točí kolem hašení požárů či končí u diskuse o tom, jak podpořit tradiční odvětví (a kdo může za to, že se jim nedaří), které ale mají jen malý potenciál posunout konkurenceschopnost unie dál. Jak v poslední době zaznívá stále častěji, nostalgie je velmi špatný program pro budoucnost.
Místo toho by – kromě realizace závěrů zmíněných zpráv – mělo být v centru debat to, jak podpořit propojení kvalitního vzdělávání a konkurenceschopných firem s umělou inteligencí, což by mohlo Evropu, třeba jen v některých oblastech, vrátit do první světové ligy.
Evropa má svůj osud ve vlastních rukou, ale zatím dělá příliš málo. Cesta k posílení prosperity, životní úrovně a role ve světě stále chybí. Pokud to nezměníme, bude stále těžší věřit, že Evropany čekají dobré zítřky.
Celý článek zde.