Jak se vyvíjí návrh nového víceletého finančního rámce EU?
25.04.2018
Novými kritérii, které by mohly nahrávat právě některým bohatším zemím, které kritérium velikosti HDP neplní, by podle FT měly být např. úroveň nezaměstnanosti (obecně či mladých), úroveň vzdělání, kvalita životního prostředí, úroveň inovací či počet přijatých uprchlíků.
Informace FT patrně mají obvykle reálný základ, přípravy návrhu nového finančního rámce v Komisi již finišují, zveřejnění je plánováno na 2. května. A platí, že stávající kohezní politice podráží nohy jak klesající ochota čistých plátců se „svých daní“ vzdávat, tak zjevné problémy, které v mnoha zemích „unijní miliardy“ pronásledují.
Je tak pravděpodobné, že HDP už nebude jediným kritériem pro přidělování prostředků z fondů EU pro jednotlivé státy, ale přibudou k němu další indikátory (které mohou informacím z FT odpovídat, ale mohou být i jiné), na kterých ČR sice (z ohledu peněz, které by z rozpočtu EU obdržela) nevydělá, ale na druhou stranu by neměla nějak přehnaně „tratit“.
Pokud se potvrdí informace, že unijní obálka na kohezi klesne cca o 10 % (měkká varianta, padaly i radikálnější návrhy), neměl by být pokles národní alokace v „postižených“ státech dramatický. Patrně dobře míněnou snahou Komise je zajistit, aby nová podoba kohezní politiky, která mimochodem nepadá z čistého nebe, ale byla Komisí avizovaná již např. v Reflection Paperu k budoucnosti financí EU v červnu loňského roku, lépe postihovala dynamiku vývoje členských států EU i jejich hospodářskou situaci (samotný indikátor HDP je v tomto ohledu příliš statický). Zohlednit bude muset asi i skutečnost, že zatímco státy střední a východní Evropy v minulých letech i díky finanční pomoci Unie často i velmi rychle rostou, státy na jižním křídle EU, které často peníze na kohezní politiku poskytují (třeba Itálie je 4. největší čistý plátce), naopak stagnují.
Měli bychom proto usilovat o odmítnutí rétoriky dělící státy EU na „vítěze a poražené“, ale zdůrazňovat, že reforma kohezní politiky EU odráží určitou logiku vývoje EU a i s ohledem na vyšší finanční zatížení čistých plátců v důsledku brexitu představuje řešení, které je v rámci možností spravedlivé, byť je pro nás o něco méně výhodné, než jak jsme to měli dosud. A akcentovat i to, že nadměrný tlak na zachování kohezní politiky při omezené velikosti rozpočtu EU ohrožuje to, aby unijní peníze směřovaly do oblastí, kde to je nejvíce potřebné. Tedy dnes do oblasti bezpečnosti, ochrany hranic či na vnější i vnitřní programy spojené s oblastí migrace.
Důležité je také zmínit, že předložení návrhu Komise 2. května znamená teprve spuštění celého schvalovacího procesu, do kterého bude rovnou měrou zapojen EP (dává souhlas, tradičně ale nemá příliš silnou ambici ovlivňovat základní rámec kohezní politiky nastavený Komisí) a Rada (jednomyslnost). Naše vláda tedy bude mít celou situaci „pod kontrolou“ a bude záležet i na ní, jestli se jí podaří zformovat silný blok těch, kteří budou chtít prosazovat obdobný pohled, jaký bude odpovídat našim postojům a zájmům. Zároveň, jednomyslnost neznamená možnost jednotlivce vydírat ostatní. Škody takovéto logiky jsou obrovské, proto hledání dobrých kompromisů je součást úspěšné vyjednávací taktiky.
Důležité bude nastavení konkrétních parametrů nového systému. Bylo by chybou, kdyby nová pravidla byla účelově zacílena na „některé státy“ a byla jim takříkajíc šita na míru bez ohledu na potřebu řešit nějaký objektivní problém. To se, jak věřím, nestane. Pokud budou nová pravidla objektivně zohledňovat priority, které si sama EU za naší účasti vytyčila, těžko proti tomu můžeme zásadně namítat, i kdybychom z toho měli těžit méně než někteří jiní nebo bychom na tom měli z našeho pohledu „prodělat“.
Z jistého, alespoň střednědobého, pohledu jsou totiž změny v našem zájmu. Nejen proto, že máme nastartováno k tomu, že kritérium HDP snad již brzy překročíme. Platí totiž, že velké problémy v jednotlivých zemích a regionech činí celou Unii slabší a zranitelnější. Třeba s problémem nezaměstnanosti mladých se nemusíme potýkat v takové míře jako některé státy na jihu EU, ale je pro budoucnost Unie a její stabilitu potřeba „s tím něco dělat“. Lépe rychleji než pomalu. I když zde vidím zásadní roli pro domácí politiky, neb peníze z Unie jej nevyřeší - nezaměstnanost (ať už mladých nebo všech věkových skupin napříč populací) totiž může být do značné míry důsledkem chybného řízení domácí ekonomiky, a měli by za ni tedy nést odpovědnost domácí politici, a ne, aby za ně kaštany z ohně tahala EU. To se pak dostáváme na tenký led ekonomického morálního hazardu, který by EU rozhodně neměla žádným způsobem podporovat. EU peníze proto nesmí být „pain killer“, ale jen cesta ke zprůchodnění změn, které účinně problémy vyřeší.
Jako problematické by se jevilo i údajné nové kritérium dodržování principů právního státu (na to by patrně dnes nejvíc doplatilo Maďarsko a Polsko). Spory, které Komise s oběma státy v této oblasti vede, jsou věcí politického rozhodnutí, které může vyústit až v pozastavení hlasovacích práv v Radě, a v této rovině by také měly zůstat a nebýt přenášeny do oblasti financování EU, kde chybí přímá souvislost. Není snadno představitelné, ne-li prakticky nemyslitelné, vytvoření metodiky, která by krácení dotací z důvodu porušování principů právního státu ospravedlňovala. A otázkou je i to, „kde by se pak peníze pro tyto země našly“, kdyby kritizovaný stav napravily.
Jakkoli největší přínos našeho členství v EU spočívá v přístupu na vnitřní trh a v zajištění bezpečnosti, je jasné, že všichni, kdo máme nějakou možnosti ovlivnit rozhodování v EU, budeme bojovat za to, aby naše národní obálka spojená se strukturálními fondy byla i v budoucnu co největší. Na druhou stranu by nám uškodilo, kdybychom si na peníze EU zvykli jako na něco samozřejmého a snadno dostupného. Takový přístup totiž vede k neefektivitě, a tedy mrhání prostředky daňových poplatníků a těží z něj toliko několik vybraných podnikatelských či regionálních struktur, které v tom „umějí chodit“.