Big_loader_ajax

Je strašení Istanbulskou úmluvou na místě?

13.12.2019

Evropský parlament schválil na listopadovém zasedání usnesení, které vyzývá k přistoupení k Istanbulské úmluvě bez výhrad a k její ratifikaci na úrovni EU i všech členských států.

Kuriózní je, že předešlá věta pasuje v totožném znění i na rok 2016, kdy Parlament hlasoval o velmi podobném textu. Od té doby totiž vázne proces ratifikace smlouvy v některých členských zemích (včetně té naší), přestože ji všech osmadvacet podepsalo. Stejně je to i s přistoupením k úmluvě Evropskou unií (jako celkem). Smlouvu jejím jménem podepsala v roce 2017 Věra Jourová, k ratifikaci však dosud nedošlo.

Ohledně Úmluvy Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (tak zní celý název dokumentu) koluje celá řada polopravd či vyložených mýtů. Tím možná nejčastějším je, že úmluva nijak neřeší násilí páchané na mužích. Úmluva se věnuje primárně násilí na ženách proto, že jej na základě statistik vnímá jako genderově podmíněné a ženy vidí jako ohroženější skupinu. Je jistě pravdou, že ne všechna ustanovení lze použít na obě pohlaví (třeba ta o mrzačení ženských pohlavních orgánů nebo násilném přerušení těhotenství), obecně však platí, že úmluva hlavně v oblasti domácího násilí pamatuje i na ostatní oběti. To dokládá především čl. 2 odst. 2 úmluvy, který mj. stanoví, že „smluvní strany se vyzývají, aby tuto Úmluvu uplatňovaly na všechny oběti domácího násilí.“ Z článku 3 je pak patrné, že „obětí” se rozumí každá fyzická osoba, která je objektem definovaného chování.

Je také třeba pamatovat na to, že smlouva mnohdy stanovuje společné cíle, konkrétní opatření však ponechává na národních legislativcích, kterým jistě nikdo nebrání zvětšit okruh adresátů.

Další spor o intepretaci přináší tvrzení, že úmluva prolomí mlčenlivost advokátů. Příslušný článek 28 zavazuje smluvní strany „přijmout taková opatření, která zajistí, aby zásady mlčenlivosti stanovené národním právem nebránily některým profesním skupinám za vhodných podmínek podat příslušným orgánům oznámení, pokud mají oprávněný důvod se domnívat, že byl spáchán závažný trestný čin spadající do působnosti této Úmluvy.“ Důvodová zpráva jednak jako příklady takových profesí uvádí lékaře a psychiatry, především se ale domnívám, že komentované ustanovení nezakládá pro vybrané odborníky povinnost, ale pouze možnost hlásit tyto trestné činy.[1]

Odpůrci úmluvy také často varují před tím, že obsahuje definici genderu a její ratifikace by tak přinesla do českého práva zcela nový pojem (a podle mnohých dokonce ideologii, která změní postavení žen a mužů). Pravdou je, že Česká republika v minulosti ratifikovala smlouvy, které se stejným termínem pracují, a nejedná se tak o novum. ČR je navíc stranou řady smluv, jež v anglickém jazyce rozlišují mezi pojmy „sex“ a „gender“, které ale překladatelé do českého znění oba uvádějí jen jako „pohlaví“. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková nadto v červenci představila nový překlad smlouvy, kde se výskyt, pro mnohé problematického, slova „gender“ významně zredukoval.

Mnozí se pozastavují nad expertní monitorovací skupinou (tzv. GREVIO), kterou smlouva přináší. Takový prostředek je však běžnou součástí podobných lidskoprávních mezinárodních smluv. Orgán rozhodně nebude mít třeba pravomoc odebírat děti, jak někteří uvádějí.

Jak již bylo předestřeno, z diskuse o Istanbulské úmluvě se velmi razantně vytrácejí fakta. V našich končinách je pro ni typická také názorová nekonzistence. Zatímco již zmíněná prof. Válková (možná vlivem nového překladu) přešla do tábora zastánců úmluvy, předseda vlády Andrej Babiš naopak tvrdí, že ji nepotřebujeme, byť ještě v loňském březnu slíbil, že ji ratifikujeme, protože zlepší ochranu obětí násilí na ženách. K odklonu od nepopulární úmluvy nedospěl pouze ministerský předseda – tady v Evropském parlamentu v úvodu zmíněné usnesení (to letošní) nepodpořilo hned pět poslanců, kteří byli v minulém volebním období pro, dva z nich dokonce hlasovali proti. To je přinejmenším zajímavé, i vzhledem k tomu, že napříč frakcemi získal návrh podobnou podporu jako tři roky nazpět.

Autor článku : Ondřej Spousta, stážista v kancláři Luďka Niedermayera