Společný evropský azylový systém
01.11.2017
Vývoj azylového systému a uprchlictví v Evropské unii můžeme rozdělit do několika stadií. Počátek datujeme do 80. let a hovoříme o období, kdy byly vytvořeny subjekty a zásady společného evropského rámce. Došlo ke zvýšení počtu migrantů a zvýšil se také počet žádostí o azyl, což vedlo k přetížení odpovědných orgánů členských států, vyčerpání zdrojů, obrovským nedostatkům v řízení a zpoždění v přezkumu žádostí. Za účelem zlepšení této situace členské státy přijaly individuální omezující opatření. Ačkoli tato omezující opatření nebyla samostatně nedostatečná ani neefektivní, měla okamžitý negativní efekt na sousední státy. Celá situace vedla k jakémusi závodu o to, který stát bude mít nejvíce restriktivní politiku, což si žádalo reakci na celoevropské úrovni.
Důležitým milníkem v historii určování příslušnosti k posuzování žádostí o azyl byla tzv. Schengenská prováděcí úmluva z roku 1990. Byla podepsána v návaznosti na vytvoření evropského prostoru bez vnitřních hranic a uvolnění pohybu osob na území smluvních států této úmluvy. Ustanovení Schengenské prováděcí úmluvy dále nahradila Úmluva o určení státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl podané v některém ze členských států ES, tzv. Dublinská úmluva z roku 1990.
Dublinská úmluva položila základy přerozdělování odpovědnosti za posouzení žádosti o azyl v Evropě, kdy hlavní myšlenkou bylo, že první evropská země, kam žadatel vstoupil, bude jedinou zemí, ve které bude jeho žádost vyřízena. Dublinská úmluva měla zajistit co nejrychlejší určení příslušnosti členského státu k posouzení žádosti o azyl a eliminovat mnohonásobné podávání žádostí o azyl v různých státech Evropské unie nebo naopak případy, kdy se příslušným nezdál žádný z těchto států. Společně s vytvořením prostoru bez vnitřních hranic došlo k nárůstu počtu žadatelů o azyl v členských státech EU, protože se díky zrušení vnitřních hranic států schengenského prostoru mohli žadatelé lépe pohybovat mezi jednotlivými členskými státy a vybírat si zemi, jejíž azylová politika pro ně byla nejvstřícnější.
Následně došlo ke specifikaci kritérií a postupů při určování příslušnosti státu pro posuzování žádosti o azyl, minimalizaci pravidel pro přijímání žadatelů o azyl, uznávání postavení azylanta, sjednocení postupů při uznávání či odnímání tohoto statusu a zaručení rovnosti mezi žadateli o azyl společně se zakotvením zásady nenavrácení.
Po vyhodnocení zásad a aplikace Dublinské úmluvy předložila Evropská komise v červnu 2001 návrh na přijetí nařízení stanovující kritéria a mechanismy pro určení členského státu k posouzení žádosti o poskytnutí azylu (Dublin II), které Evropská rada přijala dne 18. února 2003 a už o měsíc později nahradilo Dublinskou úmluvu. Nařízením Komise č. 1560 dále byla stanovena pravidla pro aplikaci nařízení Dublin II, která zahrnovala způsob vyřizování žádostí o azyl, jejich převzetí i zpětvzetí, žádosti o informace, způsob provádění transferu žadatelů nebo urovnávání smluvních sporů mezi členskými státy.
Nařízení Dublin II mělo pokrývat především rozsáhlý seznam rodinných příslušníků, aplikaci pravidel při zpětvzetí žádosti či nová kritéria pro určení příslušnosti členského státu k posouzení žádosti o azyl a bylo zaměřeno především na rodinné vazby žadatele a ochranu nezletilých žadatelů nebo jejich doprovodu.
Právním základem dublinského systému je v současnosti tzv. Dublin III („Nařízení“), které stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států.
Dublinský systém směřuje k redukci dvou hlavních negativních jevů azylové problematiky, tj. asylum shopping a refugee in orbit. Asylum shopping je situace, kdy občané třetích zemí žádají o azyl ve více členských zemích současně, a dochází tak k zahájení několika řízení o udělení azylu najednou, přičemž se cizinec mezi státy účelově přemisťuje. Žadatel se tak snaží využít rozdíly v azylové legislativě jednotlivých členských států a získat azyl v zemi, kterou považuje za nejbenevolentnější. Refugee in orbit je naopak případ, kdy se žádný ze států nepokládá za příslušný pro posouzení žádosti o azyl s odkazem na princip třetí bezpečné země, ve kterých žadatel pobýval před vstupem na jeho území. A v tomto případě Nařízení zaručuje žadateli o mezinárodní ochranu, že bude jeho žádost řádně přezkoumána jedním (a pouze jedním) ze členských států.
Pro žadatele o mezinárodní ochranu dublinský systém znamená, že má právo na meritorní posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu pouze v jednom členském státě Evropské unie, tzv. one-chance-only princip. Příslušnost tohoto státu je dána kritérii, která se aplikují v pořadí určeném Nařízením. Tato kritéria jsou však mnohdy neaplikována a v praxi hraje nejdůležitější roli kritérium vstupu na území Evropské unie.
V současné době se projednává opětovná revize dublinského systému, jejíž shrnutí bude obsahem třetího dílu O azylu.