Luděk Niedermayer o euru: To, co si Češi myslí, neodpovídá realitě. Chválím Sobotku za přístup k této věci

Nesdílím. Andrej Babiš se s ministerstvem rozloučil neuvěřitelnou ekvilibristikou s čísly. Srovnal jablka s hruškami a dostal se k něčemu, co absolutně nevypovídá realitě. Je pravda, že se České republice podařilo snížit deficit, nicméně jsem přesvědčen, že drtivá většina toho byla dílem oživené ekonomiky, hodně nám také pomohla zlepšující se situace v Evropské unii. To, co nám vláda po sobě zanechá, je bohužel ne relativně dobrý rozpočet minulého roku, ale množství zákonů, které v poslední době přijala, které ten deficit prohloubí o nějakých řádově padesát miliard korun. Takže se zase dostaneme na cestu, kdy rozpočet bude víc ohrožený. Ono to asi krátkodobě nebude vidět, protože ekonomika poroste, nicméně dochází k takovému navýšení výdajů, že dostat rozpočet na ten cíl, což by měl být – ekonomové tomu říkají strukturální rozpočet, to znamená rozpočet upravený o to, jestli ekonomika roste nebo klesá –, někde kolem maximálně jednoho procenta deficitu, možná bude mnohem větší problém, než kdyby vláda tato rozhodnutí nepřijala. To je prostě invaze zákonů, která dostane rozpočet do problémů, objeví se to už v návrhu na příští rok.

 

Vláda po sobě třeba zanechá velké navýšení počtu zaměstnanců ve veřejném sektoru, nastavila růsty jejich platů, nastavila velmi vysoké navýšení důchodů, které vůbec nekoresponduje se stavem důchodového účtu. Myslím, že to vůbec nebude jednoduchá situace.

 

Nabízí se říci, že je to všechno úplně špatně. Ale budu se snažit vzít to jako ekonom trochu s odstupem. Myslím, že agenda ministra, že bude lépe vybírat daně, které odpovídají zákonům, je dobrý úmysl. Když se daně řádně nevybírají, chybějí peníze a musí se to nějak řešit. Nejlepší je daně vybírat. Bohužel se zdá, že tato iniciativa, která probíhá všude ve světě i v Evropě, se u nás vydala špatným směrem a skončilo to tam, kde říkáte. Zaprvé neadekvátním zatížením malých podnikatelů, kde se používají nástroje, které jsou poměrně nákladné a složité a jsou neadekvátní možnému výsledku, a druhá věc, která se ukázala, je určitá svévole finanční správy při nasazování nejtvrdších nástrojů pro vymáhání daní u podnikatelů, kteří daně nedluží. Ukázalo se, že parlament musí být do budoucna mnohem opatrnější v tom, aby tyto extrémní nástroje do zákona dával. Sice se v poslední době mluví o obstavování účtů, ale já už poslední dva roky pozoruji velkou nechuť finanční správy dávat podnikatelům vratky DPH, přitom celá řada podnikatelů měla oprávněný nárok na poměrně vysoké vratky. Ale procedura prošetřování a zadržování vratky trvá velmi dlouho. Sám jsem se setkal s případy, kdy firmám ležely desítky milionů korun na finančním úřadu, a kdyby na to nereagovaly tím, že si zajistily dostatečné úvěry, dostaly by se velmi snadno do insolvence. Koneckonců v médiích jsou známé případy firem, které kvůli těmto praktikám skončily. Ministerstvo před sebou mělo nějaký cíl, který je těžko zpochybnitelný, ale zvolilo úplně neadekvátní razanci nástrojů, a dokonce i nástroje jako takové. Místo toho, aby využívání moderních technologií, jako je EET, zjednodušilo lidem podnikání, stalo se pro ně ještě větší zátěží. Doufám, že se to začne otáčet opačným směrem. Myslím, že v posledních týdnech dochází k většímu uvědomění, jak daleko se tyto věci dostaly. Mám pocit, že i nový ministr bude hledat přijatelnou cestu, jak svého předchůdce nezpochybnit, a přitom věci začít napravovat. 

 

Obě věci považuji za špatné, a když se na to dívám z hlediska své práce, za absolutně neevropské. Myšlenka, že dotace, a často velkorysé, pobírají i ty největší firmy, jsou úplně proti logice dotací. Existuje široké povědomí, že velké firmy jsou na trhu zvýhodněny, už díky své velikosti, případně nadnárodnímu fungování, a díky optimalizaci daní. Vlastně celá řada politik směřuje na to, aby konkurenční prostředí na trhu narovnala, aby malé a střední firmy byly schopny jejich výhodě čelit. A mně připadá, že jsme se v řadě případů vydali opačným směrem. Zmíním jen dva příklady. Parlament odhlasoval dokonce usnesení, i když nezávazné, ve kterém žádá, aby zemědělské dotace podle hektaru byly odstupňované podle toho, kolik hektarů držitel má. Samozřejmě ty zemědělské megapodniky, a my máme z různých důvodů desetkrát větší rozlohu farem, než je tomu v Evropě, jsou zvýhodněny, protože mají už nějakou úsporu z toho rozsahu. A v okamžiku, kdy jim poskytuji stejné dotace na hektar, samozřejmě zvýhodňuji to, jakou cenu jsou schopny platit za pronájmy půdy, protože velmi často nehospodaří na své půdě, což vede k jejich dalšímu zvětšování a ke zdůrazňování této konkurenční výhody.

 

V řadě evropských zemí je systém nastaven tak, že po nějakém desátém hektaru klesá suma, která je vyplacena na hektar, a může to klesat dál po dalších desítkách hektarů. K mému překvapení české ministerstvo tento přístup odmítá. Druhý příklad, který jsem teď zaznamenal, je ten, že jedna firma s obratem v řádu stovky milionů korun dostala dotaci na nákup výrobní linky na pečivo, i když je trh zjevně velmi konkurenční. Navíc pokud někomu poskytovat dotace, tak spíš firmám malým a středním než těm největším. Takže místo toho, abychom se snažili situaci na trhu vyrovnávat, často ji dokonce prohlubujeme. A pokud jde o daně, je tady flagrantní rozdíl mezi tím, o co se snažím v Evropském parlamentu, protože evropský i světový trend je soustředit se na větší firmy, které mají tendenci daně nejen buď krátit, nebo obcházet, protože mají mnohem větší možnosti, ale i proto, že jsou obrovští plátci. Tam ve vzduchu lítají třeba stovky milionů korun. Navíc se prohlubuje konkurenční zvýhodnění nadnárodních firem. Takže tam je ten tlak největší. A nejsme si vědomi, že jiné evropské země by se snažily vytvářet až razantní tlak na nejmenší plátce, aby se u nich vybraly stokoruny, když jinde jim utíkají stamiliony. Tlak od pana Babiše šel opravdu na malé a střední podnikatele, což je pozoruhodné, přitom právě na jeho případech se ukázalo, jak velké firmy provádějí operace mezi jednotlivými součástmi holdingu, u něho jsou ty operace specifické v tom, že probíhají mezi podnikem a jím jako fyzickou osobou. A vidíme z jeho kauz, které novináři do detailu rozpracovali, že jde o několik desítek, ne-li stovek milionů korun. A teď si představte, kolika trafikantům musí stát úředník za zády a hlídat, jestli každou korunu dají do daňového přiznání, abyste se dostala na takové sumy. Takže vynaložené náklady a dopady jsou naprosto neadekvátní dosaženému výsledku.

 

Věci, které jste zmínila, mají jedno společné, že se koncentrují kolem jedné osoby. Naše evropská dotační politika nemá úplně dobrou pověst už dlouhodobě, svědčí o tom spousta policejních šetření, která u nás probíhají, ale ty nové kauzy jako Čapí hnízdo a riziko zneužívání médií v politickém boji se koncentrují kolem jednoho člověka. A ta část Evropského parlamentu, která to sleduje, si je toho velmi dobře vědoma. Nemám proto pocit, že by na pranýři byla celá Česká republika, myslím, že hodně lidí sleduje zajímavý případ, kdy relativně slabý a ne vždy ideálně fungující stát, jakým je Česká republika, se setkal s člověkem, který si jde velmi tvrdě za svými cíli. A ukázalo se, že ten právní stát se dostal do problémů. Celá kauza kolem Andreje Babiše vyvolává dojem, že k tomu, aby došlo v jeho případě k řádnému vyšetření podezření z daňového podvodu, musel Babiš odejít z ministerstva financí. A to je něco, co je v naprostém protikladu s právním státem. Policie, státní zastupitelství a soudy by měly být schopny prošetřit podezření na jakéhokoli občana, ať je ministrem nebo nezaměstnaným na ulici. Je zajímavé sledovat, do jaké míry mechanismy ne zcela ještě úplně vyvinutého spolehlivého právního státu odolávají takovému tlaku, a bohužel u nás jak dotační kauza a její neuvěřitelně pomalé vyšetřování, tak otazníky v souvislosti s korunovými dluhopisy ukazují, že jsme se dostali do problémů. Uvědomme si, že v případě korunových dluhopisů se už od počátku, kdy ministr financí zveřejnil, kolik emisí bylo provedeno a za jaké peníze, jednoznačně nabízí vysvětlení, že šlo o pokus krátit daně.

 

Myslím si, že dojem, že eurozóna je na hraně rozpadu, v Česku žije, ale je velmi vzdálený od reality. Vnímání většiny našich občanů, jak funguje eurozóna, neodpovídá realitě ani tomu, jak to vnímají občané v jiných zemích. Debatu o euru velmi vítám, mimochodem, byla to strana TOP 09, která už před mnoha měsíci s tímto tématem vystoupila. Debata dnes dostala novou dimenzi. Podle velké části ekonomů je Česká republika dobře připravena na přijetí eura díky struktuře naší ekonomiky, naší velmi silné obchodní vazbě na země eurozóny, takže by naší ekonomice přijetí eura velmi pomohlo. Přispělo by to ke snížení nejistoty a odstranění transakčních nákladů. Teď ale nově, a to reflektoval i pan premiér a TOP 09 na to už před časem upozornila, do toho vstoupila i politická dimenze. I když si myslím, že to není dobré a že bychom se měli snažit tomu zabránit, existuje velmi silně varianta, že se Evropa změní v nějaký vícerychlostní projekt. Projekt, ve kterém bude nějaké jádro evropské integrace, a pak bude ten zbytek, kde nebude jasné, do jaké míry má na směřování našeho kontinentu vliv. A nejpravděpodobnější hraniční čárou bude právě euro. To je velmi reálný scénář, a jestli se naplní, mělo by pro nás nedozírné, nejprve politické, potom i ekonomické dopady, kdybychom zůstali na té špatné koleji evropské integrace. Teď se tu snoubí strategicko-politický i ekonomický zájem, nad kterým bychom neměli zavírat oči a uvědomit si, co je pro nás prospěšné. Jsem rád, že premiér, který má v těchto otázkách velmi dobrý strategický nadhled, tuto otázku zvedl, ale teď by to chtělo ještě to „b“, aby čeští politici řekli voličům, že dnešní české vnímání eurozóny neodpovídá realitě.

 

Máte stoprocentní pravdu, to je závažný faktor. Ale mohu vás ubezpečit, že v žádné zemi snad žádný politik nevítá migrační krizi a není přesvědčen o tom, že se řeší nejlepším možným způsobem. To je prostě realita. Evropskou unii to zastihlo naprosto nepřipravenou a představitelé jednotlivých zemí byli velmi pomalí v tom, aby postupně hledali balíček řešení, který by situaci začal zlepšovat. A když se konečně dohodli, některé věci se prosazovaly pomalu, jiné byly zpochybňovány atd. Není pochyb o tom, že toto je faktor, který často odpůrci Unie používají. Když se podíváme na průzkumy veřejného mínění, rozdíl postoje českých respondentů a respondentů jakékoli jiné země je výrazně jiný. My jsme v tom opravdu výrazně nejvíce negativní a mám pocit, že u nás neexistuje pochopení, že i nejhorší problémy, které jsou dnes kolem nás – uprchlíci, bezpečnost, před časem to byla ekonomická krize – budeme schopni řešit pouze tehdy, když budeme držet při sobě. Je zajímavé slyšet od představitelů německé vlády, že si uvědomují, že jedna každá země bez spojení s ostatními včetně jejich ztrácí v dnešním globalizovaném světě jakkoli významnou roli. Ovlivňovat věci a řešit problémy můžeme jen tehdy, když budeme spolu. Já s velkou radostí sleduji, že čím dál víc lidí si to uvědomuje, vypovídají o tom výsledky některých voleb v Evropě, ale třeba také to, že hodně mladých lidí začíná projevovat nějaký názor. A doufám, že to do České republiky přijde taky. Jen mám pocit, že to nepřijde samo. Pokud v tom politické elity nezačnou sehrávat svoji roli, a místo toho, co dělají dnes, že často podněcují pochybnosti, nenávist a nejistotu, nezačnou vysvětlovat, jakým způsobem budeme problémy řešit, tak bez toho to bude hrozně těžké.

 

Ano. Ale prezident je jen jedna součást politického systému. Myslím, že na tom posilování protievropských nálad, často ne úplně racionálního strachu a určitého pocitu, že jako Češi to zvládneme, ale ti ostatní nám to kazí, se v obrovské míře podepsal nejeden ministr české vlády.

 

To je pro mne velké překvapení. Ale na druhou stranu jsem tomu rád, protože to znamená, že je vidět jasný rozdíl mezi lidmi, kteří se na to dívají jinak. Kdybychom byli v nějaké šedé zóně, tak ty rozdíly vidět nejsou.

 

Původní článek si můžete přečíst zde.