Držme se Unie, Visegrád jde jiným směrem

Nejvyšší představitelé středoevropské čtyřky – Česka, Slovenska, Polska a Maďarska – se nedávno v Praze shodli, že je třeba hledat společnou vizi o budoucnosti Evropy. Něco takového však podle europoslance Luďka Niedermayera není možné. „Vývoj v ostatních zemích Visegrádu jde jiným směrem než u nás. Jsme rozvinutá a fungující společnost, která má slušný politický systém a ve které se zdravě rozvíjí občanská společnost. S určitým znepokojením vidím, že v ostatních zemích Visegrádu to tak nejen není, ale dokonce je tam i snaha to nějak zvrátit,“ říká europoslanec. 

 

* Mohou země Visegrádu fungovat společně jako protiváha starších evropských zemí? 
Když se na to podíváme aritmeticky, podle počtu obyvatel, teoreticky to možné je. Ale prakticky moc ne. Máme málo společných zájmů, v politice i ekonomice. Viditelné je to třeba v energetice. A politicky je Polsko solitér, necítí potřebu se s námi spřáhnout, vidí se jako partner Německa či Francie. Náš premiér je viditelně proevropský, zatímco Maďarsko a asi i Polsko se vydává úplně jinou cestou. 

* Převládnou nakonec odstředivé tendence evropského jádra, které se v Maďarsku i Polsku začínají objevovat? 
Evropský projekt bude vypadat tak, jak budeme chtít. Když o Unii přestaneme stát, začne se celý projekt drolit, bude docházet k rozvolňování evropské integrace. Považoval bych to však za obrovskou tragédii, my bychom asi zůstali ve vzduchoprázdnu mezi západní Evropou a Ruskem. Nám by pak stejně nezbývalo nic jiného než udržet těsnou ekonomickou vazbu na země západní Evropy, ale ztratili bychom politický vliv, který máme dnes. 

 

* My dnes máme v Evropě nějaký politický vliv? 
V Evropě neexistuje příznivější rozložení sil, ve kterém bychom mohli mít větší politický vliv, než máme teď. V každém dalším, třeba konceptu dvourychlostní Evropy, kdy bude například zvlášť eurozóna a země mimo euro, bude náš politický vliv výrazně menší. Musíme jen hledat, kde vliv uplatňovat. V Evropě nerozhodují nevolení byrokrati, ale ministři vlád členských zemí a evropský parlament. V obou se na rozhodování podílíme, záleží jen na naší šikovnosti, co prosadíme. 

* Přesto si spousta lidí představuje evropské politiky a byrokraty tak, že jsou odtržení od reality. A že nestíhají reagovat na to, co se ve skutečnosti děje. Proč? 
Jsou tu pro to dva důvody. Zaprvé, je to pohádka o hodné české vládě a zlém Bruselu. Taková pohádka existuje v Evropě osmadvacetkrát. Prakticky každá vláda se dříve nebo později dostane do situace, kdy začne tvrdit, že to tak chtěl Brusel, protože je to pro ni výhodné. Přitom tam ministři jezdí, hlasují a na rozhodování se podílejí. A zadruhé, každá země má pocit, že právě ta její agenda je ta správná. Ukázalo se to třeba během ruské krize. Zatímco pro nás to bylo klíčové, čím dále na západ a na jih, tím méně je to zajímalo. A dalo spoustu práce je přesvědčit, že se na Ukrajině hraje o budoucnost Evropy. 

* Pokud se podíváme na migrační krizi, která se zásadně dotýká všech zemí, nezdá se, že by EU dokázala adekvátně reagovat. Než vůbec něco přijala, trvalo to několik měsíců. A dodnes nefunguje, „koupila“ si čas od Turecka... 
Ano, Evropa správně nereagovala. To znamená, že ministři vnitra nebyli schopni se včas a účinně dohodnout, ne že by evropští byrokrati něco nevymysleli. První plán, který navrhoval spousty bodů, nejen známé rozdělování uprchlíků, byl navrhnut tuším v dubnu. Když Unie na krize nereaguje dost rychle, nemusí to být vinou byrokratů, ale toho, že se země špatně dohodly nebo to rozhodnutí nenaplňují. Třeba ochrana vnější hranice agenturou Frontex byla v minulosti opakovaně Evropskou komisí navrhována a opakovaně odmítána členskými zeměmi Unie. I sjednocování azylové politiky, které by omezilo „azylovou turistiku“, bylo navrhováno, bylo i leccos schváleno, ale země to nerealizovaly. 

* Ale asi jsou jen dvě cesty, jak z toho ven. Buď změnit rozhodovací mechanismy tak, aby Unie fungovala efektivněji. Nebo EU rozložit. Existuje ještě další, nějaká třetí cesta? 
Ta třetí, dnešní cesta je blízko té první, ale jde to všechno pomalu a drhne to. V té dezintegrační fázi naštěstí nejsme a zatím se jí bráníme. Měli bychom ale říci, že by byla v rozporu s našimi zájmy. Pokud by došlo k nějaké dezintegraci, my budeme tím poraženým, tím jsem si naprosto jistý. Nejen my jako Česko, ale celý region a ve svém důsledku i všichni Evropané. 

 

* A jaký je vlastně současný český národní zájem? 
Tím hlavním je, aby Evropa, se kterou jsme politicky i ekonomicky provázáni, dobře fungovala. Měli bychom se snažit zajistit, abychom měli adekvátní vliv na směřování Evropy, aby Unie prosperovala. To vychází z nastavení naší ekonomiky, která stojí na zahraniční poptávce, na prosperitě jádra Unie a našem volném přístupu na evropský trh. Když se podívám o patro výš do politického kontextu, jakékoliv jiné uspořádání v Evropě je pro nás politicky nebezpečné. Kdyby vznikla dvourychlostní Evropa, s jádrem kolem Německa a Francie a vedle toho nějaká periferie, tak kromě toho, že bychom pravděpodobně skončili na té periferii, tak v tom jádru bude velmi silná váha Německa. A to může vést kvůli historickým souvislostem k problémům. Unijní budoucnost je podle mne ta nejlepší, jakou můžeme mít. 

* Klausova idea evropské spolupráce, která by byla založena jen na ekonomické úrovni bez hlubší politické integrace, by nefungovala? 
Unie ale není založena na tom, že všichni mají stejný zájem. Třeba volný obchod má obrovský význam pro země, jako jsme my. Ale krátkodobě pro ty velké země, jako je Německo či Francie, je to náklad, protože přicházejí o pracovní místa, o investice a jsou pod tlakem, aby jim nerostly mzdy. A přístup na jejich trh, to je dárek, který nám daly, mnohem větší než všechny dotace. Pro některé země, jako je třeba Francie, je naopak klíčová právě ta politická nadstavba. Vytváření evropských hodnot, evropského sociálního systému. Představa, že existuje snadná shoda na nějaké mnohem užší Unii, která zachová to, co si Klaus a podobní myslí, a ten zbytek se od toho odpáře, je nesmysl. 

* V souvislosti s tím, co se stalo v Německu při silvestrovských oslavách, se nabízí otázka, zda vůbec Evropa dokáže zajistit bezpečí svých vlastních občanů? 
Tato otázka ale není primárně spojena s dnešní migrační vlnou. Těm, kteří jsou k migraci tolerantnější, bývá podsouván postoj, že chtějí, aby si uprchlíci mohli beztrestně dělat cokoliv, co si vymyslí, a z toho plyne, že co se stalo, muselo přijít. To je nesmysl. Základem pro mne je princip právního státu. Stát určuje nějaká pravidla a ty musí všichni striktně dodržovat. Migranti musí plnit pravidla na check-pointech. Pokud budou posláni do nějaké země, která jim nabídne azyl, musí respektovat tyto podmínky. Zajištění bezpečnosti je věc, kterou lidé oprávněně po státu chtějí, a nesmí existovat žádné výjimky. 

* Přesto v západní Evropě existuje spousta zón, hlavně ve větších městech, kam se bojí chodit i policisté. 
Myslím, že je to určitá nadsázka. V té proslulé čtvrti v Bruselu, o které se psalo, že se tam policisté bojí, bydlela spousta mých stážistů. Nikdy mi nic takového neříkali. Ale koneckonců i u nás nebo na Slovensku existovala ghetta, kam se policisté údajně báli chodit. Ale to je nepřijatelná věc. Platíme daně především od toho, aby stát zajistil bezpečnost. A to musí dělat. 

 

* Když se zhruba před deseti lety mluvilo o evropské ústavě, jednou z velkých otázek bylo, zda do ní zařadit článek o tom, že Evropa je založena na křesťanských kořenech. Nakonec to z textu vypadlo. Ale nezrazuje Evropa své kořeny tím, jak přistupuje k uprchlické krizi? 
Ale migrace přece není o tom, že bychom se koukali ven a vybírali si, komu chceme pomoci. Má to být o tom, že pomáháme těm, kteří tu pomoc potřebují nejvíc. Na druhou stranu si myslím, že je absolutně nezpochybnitelné, že kulturně Evropa stojí na křesťanských, židovských, antických základech. Ale zároveň odmítám přijmout koncept, že to, že někdo vyznává jiné náboženství, pro mne představuje nebezpečí. Kdybychom na hranicích uprchlíkům řekli, zůstaňte si za hraniční čárou, v těch zemích, kde vás budou pronásledovat nebo vás zastřelí, poškodilo by to naši civilizaci a naše hodnoty možná víc, než když budeme „riskovat“, že se nám sem dostane část lidí, kteří mají jiné kulturní zázemí. 

* A měli by tedy uprchlíci, kteří sem přicházejí, azylanti, kteří tady zůstanou, přijmout naše hodnoty? 
Především musí přijmout a pochopit, že tady platí právní stát, že není nic nad zákony. Ani kulturní zvyklosti. Zřejmě bychom s nimi měli mnohem víc pracovat, měli by jasně vědět, jak to tady funguje. To ostatně ukazuje příhoda s tím, jak jsou někteří migranti rozčarováni, že jim obrazně řešeno nepadají do úst pečení holubi. 

* Evropa jako celek nyní nebojuje jen s migrační vlnou, ale minimálně starší země kupí hromadu ekonomických problémů. Zdá se, že přešlapují na místě. Co se děje? 
Před rokem 2008 byla určitá část růstu „na steroidech“, penězích, které poskytoval finanční sektor i rozhazovačná politika vlád. Nebylo to v pořádku. Teď, bez těchto steroidů, západní ekonomiky porostou pomaleji než v minulosti. Růst nebude o tři procenta, ale třeba o jedno, o dvě. Pomohou nám i vnější změny. Třeba v Číně rostou náklady, a tím ztrácí konkurenceschopnost, některé výroby se odtamtud budou přesouvat zpět do Evropy. Evropě pomáhají i nižší ceny ropy a surovin. 

* Jaká největší rizika vidíte pro nastartovaný růst české ekonomiky? 
Naše ekonomika je neobvykle zdravá, firmy jsou na tom dobře. A stát má jen málo nástrojů, jak by to pokazil. Ale musíme si stále opakovat, že náš růst je založený na poptávce zvenčí. Ohrozit nás mohou hlavně otřesy zvenku. A proto potřebujeme stabilní Evropu. 

***