Britská nejistota
11.08.2016
Čeká Brity skvělá budoucnost, jak tvrdili v kampani před referendem zastánci britského odchodu z Evropské unie? Nebo čekají jejich hospodářství problémy, jak soudí řada ekonomů a jak varovali zastánci setrvání? Jasné odpovědi na tyto otázky zjistíme v dalších měsících či spíše letech. Je nicméně zjevné, že na cestě k brexitu je mnoho neznámých. Příznivci odchodu z Unie se totiž po celou dobu vyhýbali odpovědi na otázku, jak přesně bude vypadat budoucí vztah Spojeného království a druhé největší ekonomiky světa – tedy společného evropského trhu.
Potíže s parlamentem
Do značné míry stále neznámé jsou dokonce i některé aspekty samotného procesu odcházení Spojeného království z Unie – a nejde teď o oficiálně deklarovanou snahu autonomního Skotska zůstat v Evropské unii, ale o právní záležitosti. Lisabonská smlouva určuje v článku 50 jízdní řád, který by měl cestu Britů z EU řídit. Zástupce země musí oficiálně oznámit vůli odejít z Unie; oznámení spustí dvouletou lhůtu, během níž by měla být upravena pravidla dalšího soužití odcházejícího člena a Unie. Pokud čas na vyjednání smluv nestačí, může být lhůta prodloužena, ale pouze se souhlasem všech členů EU: nedojdeli k tomu, platí jen to, co je během dvou let dojednáno, a země přestane být následujícím dnem unijním členem.
Během vyjednávání je země plnoprávným členem EU (s výjimkou jednání o výstupní smlouvě, kde odcházející země pochopitelně vyjednává za sebe, a ne za Unii). Odcházející stát má stále svá práva (hlasuje v Radě Evropské unie, jeho poslanci jsou členy parlamentu, dostává unijní peníze), ale i povinnosti (musí plnit či zavádět legislativu či platit do rozpočtu).
Složitější je právní situace na druhé straně Kanálu, v Londýně. Původní předpoklad, že po nezávazném referendu přijde rozhodnutí tamního parlamentu, které zmocní premiéra ke startu odchodu z Unie, má zřejmě alternativu, v níž bude parlament "obejit": premiérka vyjde ze svého mandátu od královny a oznámení do Bruselu zašle bez rozhodnutí obou sněmoven. Otázka se v době psaní tohoto textu analyzovala v londýnských vládních kancelářích – a měla by se také dostat k soudu (na který se obrátili někteří britští občané nespokojení s možností, že by byl parlament z rozhodnutí vynechán). Nejde přitom o detail. Jasná většina volených členů parlamentu je proti opuštění EU a není jasné, jak referendum vnímají. Navíc je zde i Sněmovna lordů, která má sehrávat roli jisté pojistky proti "sebedestruktivním" krokům. Dalším zádrhelem je, jak by se Londýn vyrovnal s povinností konzultovat věc se skotským parlamentem, kde – jak už bylo řečeno – zaznívá silná touha v Unii zůstat i za cenu odtržení od Spojeného království.
Jistou legální mlhu kolem právní interpretace rozvodu ještě posiluje názor, který hodně právníků zastává: pokud země zahájí jednání o odchodu z Unie dle článku 50, může jej kdykoliv zastavit, jestliže svou žádost o vystoupení vezme zpět.
Ostrá jednání
Klíčovou a stále nejasnou otázkou pro budoucnost Spojeného království a Unie, otázkou, které se zastánci brexitu v kampani vyhýbali, je, jak by měly vypadat budoucí vzájemné vztahy.
Na jedné straně existuje možnost jen minimální změny dnešního stavu a plné setrvání Velké Británie ve společném evropském trhu – takzvaný "norský model". Brexit by pak byl podivnou volbou, neboť Spojené království by se nezbavilo většiny unijní legislativy, přišlo by však o vliv na její vytváření. Co více – pracovníci zemí Evropské unie by měli i nadále stejný přístup na tamní pracovní trh jako místní a londýnská pokladna by dál přispívala do unijního rozpočtu. Jisté posílení suverenity v některých oblastech by tak na druhé straně znamenalo zachování spousty věcí, proti nimž britští voliči hlasovali.
Zcela opačným scénářem je, že by žádné speciální obchodní smlouvy nebyly dojednány. Ekonomické vztahy by pak vycházely z pravidel Světové obchodní organizace a postupně by byly upraveny smlouvami (které za jistých okolností mohou podléhat ratifikaci všemi zeměmi EU). Přístup na své trhy by zřejmě obě strany postupně komplikovaly celními i jinými překážkami.
Mezi těmito extrémy leží možnost vyjednání sice omezenějšího přístupu na společný trh, ale takového, který bude Spojenému království vyhovovat. Zdá se to snadné jen na první pohled – jakékoliv jednání o obchodních smlouvách stojí logicky na snaze obou stran získat přístup na trhy, kam by bylo možné dovážet své zboží, a současně chránit trh, na který chce vyvážet "druhá strana". Jednání bývají velmi ostrá, což není překvapivé: ve hře jsou pracovní místa a ta mají v dnešní ekonomice, a ještě více v politice, cenu zlata.
Auta, peníze a deficit
Na první pohled nejsou vyhlídky na jednání pro Londýn špatné. Díky vysoké převaze dovozů nad vývozy a velikosti tamního trhu by pokles exportu na ostrovy evropské kontinentální firmy bolel. Hlubší zkoumání dat však tento pohled trochu mění. Klíčovou "vývozní komoditou" Spojeného království jsou finanční služby poskytované londýnským City, které bylo dosud nezpochybnitelným evropským centrem těchto aktivit. Britský průmysl je obecně slabý a provázaný s dovozem: zásadní výjimkou je však automobilový průmysl. Ten je naopak rozvinutý a exportně orientovaný (z vyrobených 1,6 milionu aut víc než 1,2 milionu vyváží, více než polovinu do Unie), i když díky velikosti Spojeného království (jde o druhý největší trh aut v Unii) ještě více aut směřuje opačným směrem: v Británii bylo v roce 2014 registrováno zhruba 2,4 milionu nových aut, z toho přibližně třetina pocházela z Německa.
Kromě toho ze Spojeného království pochází mnoho automobilových součástí, zejména motorů (zhruba 2,4 milionu ročně). Automobilový průmysl na ostrovech má i jinak zvláštní strukturu – soustředí se na prémiové produkty (Mini vlastněné německým BMW a Jaguar, který je v indických rukou), zatímco masovou produkci zastupují jen dvě japonské značky – Nissan a Honda. Mezi Brity populární auta na ostrov tak přicházejí z kontinentu. Proto by omezení obchodu (třeba cly) vedlo ke zdražení na ostrovech oblíbených fordů či škodovek a zřejmě by postupně přineslo omezení investic do firem, které v Británii pro unijní trh automobily či díly vyrábějí.
Největší hlavolam pro ostrovní vyjednavače však bude představovat budoucnost londýnského City (a jeho stovek tisíc výborně placených zaměstnanců) coby finančního centra Evropy. A zde jsou vyhlídky Londýna nedobré. Smlouvy zajišťující trvání dnešního "unijního" statutu londýnských finančníků jsou totiž ještě obtížněji dosažitelné než přístup na trh se zbožím. Aby tamní banky mohly automaticky operovat na kontinentu jako dnes, musely by mít "jednotnou licenci", kterou nemá třeba ani Švýcarsko, jež kvůli přístupu na společný trh zatím stále akceptuje volný pohyb osob: švýcarské banky dnes nemohou v Unii podnikat bez získání individuální licence.
V případě kapitálového trhu by zase musela Velká Británie získat od unijních institucí potvrzení (hlavní roli by hrál regulátor kapitálového trhu ESMA a Evropská komise), že britský regulatorní a dohledový systém je ekvivalentní s tím platným v Evropské unii. Což je dlouhý, složitý proces s nejasným koncem. A samozřejmě nemožnost "slabší regulací" firmy přitahovat. Ránu londýnským bankám může zasadit i touha zemí eurozóny přesunout co nejvíce obchodu s eurem na kontinent, k čemuž může vést například omezení dosavadního příČesko stupu britské centrální banky Bank of England k likviditě od Evropské centrální banky.
Zdá se, že si nová premiérka dobře uvědomuje, jak obtížné jednání ji čeká, a proto se údajně ekonomické analýzy "pobrexitové" budoucnosti soustředí právě na možnosti řešení situace na trhu finančních služeb, automobilového průmyslu a potravinářství (ve kterém prý hrají klíčovou roli producenti tradiční whiskey).
Rozmyslí si to?
V Londýně se tedy naplno rozběhla práce, která se měla odehrát před vyhlášením referenda – analyzují se možné a vyjednatelné dohody, které by nově definovaly pozici Spojeného království ve vztahu k Unii (ale i zbytku světa, neboť i s ním bude třeba vyjednat obdobné dohody, protože ty platné v Evropské unii nebudou pro Londýn použitelné).
V případě, že EU bude stát za svými principy, které dnes pro zapojení do jejího společného trhu platí (především bude trvat na požadavku volného pohybu osob – tedy volné imigrace ze zemí EU), nebude asi výsledek příliš lákavý.
Na jedné straně by byla možná kontinuita představovaná norským modelem, která však, jak už bylo zmíněno, jde proti většině slibů spojených s vystoupením z Unie a v některých ohledech zhoršuje pozici Velké Británie. Na straně druhé je možné skutečné posílení suverenity, které by však šlo na úkor bohatství a pracovních míst – což možná představuje přijatelný výsledek pro část ostrovních elit, ale bezesporu by to silně zasáhlo velkou část voličů, kteří hlasovali pro brexit s vidinou rychlého zlepšení své životní úrovně: dosavadní výrazné oslabení libry sice může pomoci některá pracovní místa zachovat, či dokonce vytvořit, protože slabá měna zlevňuje britské zboží a podporuje export – cenou však je současně pokles bohatství země a jejích občanů. Není to vůbec abstraktní otázka, podle většiny ekonomů hrozí v blízké budoucnosti ve Spojeném království hospodářská recese.
Ve hře jsou ale i dvě na první pohled méně reálné možnosti. První z nich předpokládá, že Unie udělá ve vztahu k Londýnu jednostranné ústupky, například ve směru omezení požadavku na volný pohyb osob či usnadnění přístupu City ke kontinentálním penězům.
Zatím tomuto scénáři mnoho nenasvědčuje – naopak se dokonce zdá, že jistá část evropských politiků odchod ostrovanů vítá. Důvodem může být nejen vidina přesunu pracovních míst (ve financích rychle, jinde postupně), ale také odchod jistého potížisty, kterým Londýn opravdu občas byl (byť nikoliv ve směru boje za více liberální ekonomiku – v mnoha oblastech jsou tamní pravidla tvrdší než ve zbytku EU). Navíc pokud by brexit proběhl hladce a Londýn by získal široké výhody, byla by to voda na mlýn politiků, kteří v různých zemích volají po cestě, jíž se Britové vydali – tedy po vystoupení z Unie.
Druhou možností je, že si Londýn vystoupení z Unie "rozmyslí". Důvodů pro to je hodně, od očekávaného nepříjemného výsledku analýz možných vztahů přes hrozbu rozpadu Spojeného království až po možnou blokaci rozhodnutí parlamentem a "přepsání" referenda novými volbami, v nichž by vyhrály strany žádající setrvání v EU. Nicméně dosavadní vyjádření nové premiérky tuto cestu zatím vylučuje.
Co bude dál
Opatrný přístup londýnského kabinetu ke spuštění odchodu podle článku 50 Lisabonské smlouvy tedy stojí na racionálních důvodech. Ale jeho výsledky nejsou pro Brity jen příznivé.
Jedním ze zásadních problémů v ekonomice totiž bývá nejistota – a té je na ostrovech více než dost. Čím později Londýn zahájí proces opouštění Unie, tím déle bude nejistota trvat.
Firmy nevědí, jak bude ekonomický vztah s hlavním obchodním partnerem v budoucnu vypadat, což bude brzdit jejich ochotu investovat či rozšiřovat produkci. To povede ke zpomalení růstu; v přípravě na brexit zřejmě některé firmy, například banky, převedou část své aktivity na kontinent.
A ztráta zejména vysoce placených (a daněných) pozic bude tamní ekonomiku a rozpočet bolet.
V Londýně jsou si toho vědomi, a proto odcházející ministr financí Osborne navrhl snížení daně pro firmy z dnešních 20 procent na 15 procent, v Unii podprůměrných. To by mělo firmám nejistotu kompenzovat a udržet je na ostrovech. Je přitom jasné, že tamní státní rozpočet na to nemá, ale Britové počítají s tím, že by po odchodu z Unie mohli navýšit rozpočtové schodky, kterými nahradí chybějící příjem z daní. Investiční vlnou z rozpočtových schodků by se také mohla vláda snažit kompenzovat zpomalení ekonomiky. Vyšší zadlužení však na druhé straně není bez rizika – může vést ke snížení důvěryhodnosti země v očích věřitelů, takže budou od Velké Británie za půjčení požadovat více peněz. Touto cestou navýšený dluh může rozpočet hodně bolet, až budou jednou úroky na dluhopisech jiné, než jsou dnešní neobvykle nízké úrovně.
Zkrátka a dobře: nynější britská situace představuje mnohovrstevný rébus. Kdyby se to stalo snad v jakékoliv jiné zemi na světě, nebyly by vyhlídky vůbec dobré. Je však fér říci, že Velká Británie už v minulosti ukázala, že svou sveřepostí či kvalitou institucí zvládla důsledky různých ne zrovna dobrých rozhodnutí. Navíc Britové – přesněji řečeno Angličané, Skotové, Velšané a (severní) Irové – Evropu neopouštějí. A jejich království bude dál začínat jen pár desítek mil od západní hranice kontinentální Evropy. Proto je stabilita a prosperita Spojeného království i naším zájmem. Takže – ačkoli u pomyslného jednacího stolu sedíme na druhé straně – držme Londýnu aspoň trochu palce.