Big_loader_ajax

Fakta a mýty o budoucím obchodním vztahu EU a UK (část II.)

08.06.2017

Obchod podle pravidel WTO představuje krajní variantu, ke které by došlo pouze, pokud by vyjednavači EU a Británie nebyli schopni dospět k žádné dohodě o vzájemném preferenčním přístupu na trh. Varianta je to tak ekonomicky ničivá pro obě strany, že je nepravděpodobné, že by po dvouletém ultimátu neexistovala žádná dohoda.

Nejpravděpodobněji se nyní tedy jeví varianta, že vznikne přechodná dohoda blízká dnešnímu stavu. Ta umožní především dostatek času na vyjednání nových, trvalých podmínek obchodního vztahu EU a UK. Ani její vyjednání však nebude snadné a z právního hlediska je otazníkem, jak by byla bezprecedentní „přechodná dohoda“ schvalována. Nutnost souhlasu národních parlamentů by jak její vyjednání, tak schválení výrazně komplikovala.

 Z dlouhodobého hlediska je však klíčová především až konečná trvalá dohoda o volném obchodu. Moderní obchodní dohody dávno neupravují jen cla pro obchod se zbožím; vytváří pravidla pro obchod se službami, ochranu investic, pohyb kapitálu, přístup k veřejným zakázkám, vzájemné uznávání regulatorních a jiných standardů zboží a celou řadu dalších témat.

Wall of transport containers with Export sign

Vzájemné propojení ekonomik v dnešním globalizovaném světě si již nelze představovat jako skupinu států vzájemně si vyměňující své produkty. Jak na svém blogu vysvětluje britský akademik Matthew Bishop, EU a Spojené království jsou součástí vzájemně propleteného globálního hodnotového řetězce, v rámci nějž je produkce vertikálně fragmentovaná mezi mnoho států a jakékoli tarifní nebo jiné překážky tento výrobní proces naruší – což není v zájmu ani Evropy, ani Spojeného království. Je tak velmi pravděpodobné, že například v případě průmyslového zboží nebude náročné se dohodnout na skoro úplné eliminaci obchodních překážek – ostatně, nulová cla u většiny nezemědělských výrobků jsou součástí většiny dohod o volném obchodu Evropské unie s desítkami třetích zemí.

Jak však názorně ukázaly například obchodní dohody s Kanadou (CETA) nebo Spojenými státy (TTIP), ne všechny kapitoly širokých dohod o volném obchodu jsou tak snadno vyjednané jako bezcelní obchod s nezemědělským zbožím. Kvůli citlivosti a silné lobby sektoru, například tarify na zemědělské produkty zpravidla představují překážku, na jejímž odstranění se vyjednavači často nedokážou dohodnout. Podobnou překážkou bývají rozdílné regulatorní standardy nebo třeba pravidla obchodu se službami. Tlak na zachování bariér přitom nepřichází jen od zástupců podnikatelského prostředí, které mají vůči obchodnímu partneru komparativní nevýhodu a očekávají, že by jim odstranění bariér poškodilo zisky. Opozice vůči obchodním dohodám dnes v EU do značné míry pochází přímo od spotřebitelů, kteří se obávají oslabení bezpečnostních, sanitárních či sociálních standardů nebo eroze národní suverenity. Provize usnadňující tok přímých zahraničních investic totiž vyžadují mechanismy, které chrání zahraniční investice před politickou zvůlí v cílové zemi. Mnoho Evropanů se ale obává, že takové instrumenty zmenší manévrovací prostor státu v oblasti regulace nebo daňových zákonů. Obchodní dohoda s Velkou Británii navíc bude pravděpodobně ještě výrazně ambicióznější než třeba CETA, která nijak neupravuje pravidla „pasů“ finančních institucí pro přístup na trh EU nebo regulatorní ekvivalenci finančního sektoru. Bezpochyby se bude jednat o nejrozsáhlejší a nejnáročněji vyjednanou obchodní dohodu v historii EU.        

Zájmy obou partnerů obchodní dohody totiž mohou často být v přímém rozporu. Mezinárodní obchod sice není hra s nulovým součtem, to však neznamená, že úplné odstranění bariér je vždy v zájmu obou partnerů. Například se zdá, že Evropa postrádá silnou pobídku umožnit britskému finančnímu sektoru neomezený přístup na evropský trh. Ve finančních službách je Spojené království čistým vývozcem a omezení přístupu na evropský trh by nejspíše vedlo finanční instituce k přesunutí evropské části svých operací do Frankfurtu, Mnichova, Dublinu, Amsterdamu či Paříže. Taková vyhlídka může být pro dané země lákavá; naopak není jasné, co by získali, kdyby povolili většině velkých bank, spořitelen, investičních fondů či clearingových společností nadále operovat z Londýna. Totéž může platit i pro poradenské a právní služby.   

Vyjednávání nového obchodního vztahu EU a UK tak nepochybně vynese na povrch celou řadu témat, na kterých budou vyjednavači jen těžko hledat shodu. Šířka a hloubka konečné dohody o volném obchodu a její konkrétní ustanovení budou důležitější než samotná existence dohody. Vyjednavači totiž kromě zájmů ekonomik, které zastupují, musí mít na paměti i politické faktory. Výsledná dohoda bude muset být schválena nejen Radou a Parlamentem EU, ale i všemi národními parlamenty členských zemí a v některých členských zemích i regionálními zastupiteli (i když do ukončení ratifikace bude její část moci dočasně platit). Její provize tak musí být výhodné nejen pro EU jako celek, ale i pro všechny její členské státy.

Barcelona port

Pravidla původu

Spekulacím nad rozsahem takové dohody se zabývá velká část mediálních i odborných příspěvků k tématu budoucího obchodního vztahu EU a UK. Méně se však mluví o dopadech, jaké smlouva o volném obchodu mezi EU a UK bude mít na zahraniční obchod Spojeného království se zbytkem světa, na pozici UK v globálních hodnotových řetězcích. Nedílnou součástí dohod o volném obchodu jsou totiž provize o původu zboží, takzvané Rules of Origin (RoO). Ty určují podmínky původu, jež musí produkt splnit, aby mohl být obchodován v preferenčním režimu obchodní dohody, a nikoli pouze podle pravidel WTO. K čemu tyto provize slouží, jak fungují a jaký mohou mít dopad na britské komerční vztahy?

Pro ilustraci si představme, že po vystoupení Spojeného království z EU si oba celky navzájem otevřou bez omezení přístup na trh a UK si pak začne – tak jak to ostatně nyní plánuje – vyjednávat vlastní dohody o volném obchodu se zbytkem světa. Řekněme, že mimo jiné si ujedná takovou dohodu třeba s Čínou – zemí, s níž EU preferenční obchodní vztah zatím nemá. Zboží z Číny by pak bez celních poplatků mohlo putovat do Británie a skrze ni do EU. Čínské produkty by se tak vyhnuly tarifním, regulatorním a jiným omezením, které EU na čínské výrobky uvaluje, neboť by formálně byly importované ze Spojeného království. Pravidla o původu zboží existují, aby přesně tomuto zabránily. Netýkají se však jen konečných výrobků, ale i například podílu komponentů ve finálním zboží, které musí pocházet z dané země, aby se konečný produkt mohl obchodovat za preferenčních podmínek.  Vynucení těchto pravidel však nutně vede k pokřivení trhu odklonem obchodu (trade diversion) ze zemí, které nejsou součástí FTA. Pro ilustraci si opět můžeme pomoci příkladem. Namísto hypotetických scénářů se podívejme na konkrétní příklad, který ve své nedávné prezentaci v Evropském parlamentu použila profesorka bruselské univerzity Paola Conconi.

Více než 70 % aut, které Honda ročně prodá v Evropě, jsou vyrobeny ve Swindonu (UK), přičemž rozličné komponenty (čipy, brzdy…) jsou importovány z Japonska. Lze předpokládat, že součástí nové obchodní dohody EU a UK bude bezcelní vzájemný obchod s auty a jejich komponenty, doprovázený však provizemi o původu zboží. Honda si pak bude muset vybrat. Buď nadále importovat komponenty z Japonska, pak ale nesplní pravidla o původu zboží a do Evropy bude muset svá auta exportovat s vysokým celním poplatkem, nebo začne komponenty nakupovat dráž od britských nebo evropských výrobců, aby výsledné automobily mohly putovat do Evropy bez tarifních překážek. (V druhém případě by došlo k takzvanému odklonu obchodu od efektivnějších dodavatelů ve prospěch méně konkurenceschopných.) Jak na nucené přenastavení zásobovacího řetězce byznys zareaguje? V případě velkých firem je možné (ne-li pravděpodobné), že nejlevnější možností by se ukázalo přesunutí výroby do EU. V případě menších firem by splnění podmínek původu mohlo být tak nákladné, že by radši do Evropy vyvážely s vysokými cly nebo přestaly do Evropy exportovat docela. Neproduktivní výdaje jsou v každém případě nevyhnutelné.

I sebevolnější obchodní dohoda mezi EU a Spojeným královstvím tak přinese negativní dopady na pozici britského byznysu v globálních hodnotových řetězcích. 

Autor článku : Martin Kábrt (stážista v bruselské kanceláři Luďka Niedermayera)