Zakažme opak odpovědnosti…

Důchody sehrály klíčovou roli ve sporu věřitelů Řecka s levicovou vládou Syrizy. Nešlo o přání věřitelů v čele s Německem, aby Tsipras a spol. „snědli svůj klobouk“ a peníze sebrali nejslabší vrstvě obyvatel. Šlo o to, že penze zatěžují tamní rozpočet, a jinou cestu ke snížení deficitu, které podmiňuje novou půjčku, nikdo nevymyslel. 

 

Není to poprvé, co průběžný penzijní systém, díky kombinaci nezodpovědných rozhodnutí vlád a nepříznivého vývoje ekonomiky, přivedl země na hranu kolapsu. Na rozdíl od fondového systému (který ale také není prost nedostatků), kde si budoucí penzista peníze ukládá na „svůj“ účet, dává průběžný systém státu - provozovateli - možnost určovat nejen to, kolik si občané musí spořit, ale i to, co za odvedené peníze dostanou a kdy. Což zní pro vládnoucího politika velmi lákavě. Šmahem pera lze udělat penzisty bohatšími a také přerozdělit vybrané peníze mezi společenské skupiny. 

Je to ale hra s ohněm. Stabilitě penzijního systému může uštědřit ránu zhoršení poměru penzistů a pracujících (demografie) nebo pokles zaměstnanosti a platů (ekonomický cyklus či strukturální změna). Také „obírání menšiny většinou“, tedy pokles zásluhovosti, má meze -může vést k odlivu aktivních plátců ze země. 
Dlouhodobé škody však prohrávají s krátkodobým „politickým užitkem“. A tak jen málokterá vláda sáhne k tomu, aby systém zlepšila. Odložení nároků na penzi či snížení její výše popularitu vládám nepřináší. A tak odolat nutkání rychle „udělat radost“ stovkám tisíc občanů (v případě ČR) pomocí „menší manipulace“ s parametry průběžného systému je těžké. 

Cesta k nápravě není obtížná. Je třeba chtít po politicích, aby se vzdali práva „účelově manipulovat“s parametry průběžného penzijního pilíře a doplnit ho o „kapitálový polštář“, který bude tlumit výkyvy způsobené vývojem ekonomiky. 

V praxi by to bylo podobné jako u dnes prosazovaných rozpočtových pravidel. Jen by šlo o pohled zaměřený mnohem více kupředu. Systém by musel být pravidelně „testován“ na dlouhodobou udržitelnost a dlouhodobý schodek by byl omezen limitem. Při překročení schodku by muselo dojít ke změně hlavních parametrů, kterými jsou výše penzí, doba odchodu do důchodu a odvody na penze. K překlenutí krátkodobých schodků by sloužil kapitálový pilíř, který by musel být po užití obnoven. O dodržování těchto pravidel by dbala penzijní rada, nezávislá na vládě, s dostatečně dlouhým mandátem. 

Eventuální vládami navržené změny by nejprve musely být testovány na „udržitelnost“ a v případě „úspěchu“ by byly zaváděny postupně a s odkladem znemožňujícím politizaci úprav. Proč tuto diskusi zahájit dnes? V minulých týdnech a měsících se u nás v rychlém sledu odehrály kroky, které zjevně stabilitu či „férovost“ systému ohrožují. Vládě se nejprve zdálo zákonem určené (udržitelné) zvýšení penzí nízké a část ministrů ho chtěla zvýšit (dvojnásobně). To by značně zvýšilo bázi pro budoucí valorizace a prohloubilo dnešní schodek v řádu desítek miliard korun. Ze zvýšení se pak stal „vládní dárek“ ve výši pár set korun, který vláda penzistům slíbila. Navíc se otvírá debata, že je třeba více pomoci penzistům s nízkým důchodem, což by změnilo zásluhovost. A k dovršení všeho jsou zvažovány úlevy z platby pojištění pro některé poplatníky (opět porušení zásluhovosti a výpadek příjmů systému). 

Vláda hodlá zrušit i kapitálový pilíř, který měl sloužit jako ochrana penzí pro ty, kteří si chtějí více spořit. Přitom platba na budoucí důchody ve výši 28 % pracovníkům odebírá tak velkou část platu, že bez podstatného snížení životní úrovně lidé prostě nejsou s to dostatek úspor na stáří vytvořit. O to více je třeba, aby průběžný systém byl robustní a nebyl „hračkou“ v rukou vlád.